PRAHA – V sobotu večer se v ústecké Slunetě rozloučil s profesionální kariérou už čtyřiačtyřicetiletý Robert Rosenberg (8-6, 7 KO), který ve druhém kole knockoutoval boxerského debutanta Michala Řeháka.
Pro Profiboxing.cz se poté rozpovídal dnes již bývalý boxer, otec dvou synů (11letého Forresta a tříletého Rockyho se současnou partnerkou Petrou) rozpovídal nejen o svém milovaném sportu.
Jak sis užil rozlučku? A měls to takto naplánované, že to bude tvůj poslední zápas, nebo to bylo spontánní rozhodnutí?
Rozlučku jsem si užil parádně. Byl jsem přesvědčený o tom, že po tomto zápase, pokud vyhraji, tak skončím. Pokud bych prohrál, nechával jsem si ještě zadní vrátka, ale bylo to jen moje rozhodnutí, nenechávám se ovlivňovat okolím. Ony mi v poslední době chodily ze zahraničí stále více nesmyslné nabídky, takže mi bylo jasné, že se konec nezadržitelně blíží.
Jak to myslíš?
Poslední zápasy byly vždy proti držitelům nějakého pásu, nebo se o nějaký pás boxovalo. A já se o takových duelech dozvídal týden a tři předem. A i když trénuji šestkrát týdně, tak v mém věku je už příprava hodně náročná. O tomto zápase jsem dozvědět v dostatečném časovém předstihu a věděl, že se na něj ještě můžu dobře připravit.
To si ale netušil, co se stane...
Ano, máš pravdu, nebylo to nakonec tak snadné. Naopak. To, že tátu odvezli do nemocnice, jsem se dozvěděl asi dva dny poté, co jsem odsouhlasil tento duel. Ale stále jsem doufal, že se z toho táta dostane. Odkládal jsem jeho návštěvy na víkendy a přes týden trénoval. Naposledy jsme u něj byli v neděli před jeho smrtí (zemřel o dva dny později 26. března), a už to bylo hodně zlé. Koncentrace na zápas nebyla dobrá. Nejvíce mi pomohla moje přítelkyně a rodina. Ti na sebe vzali většinu odpovědnosti za přípravu pohřbu i smuteční hostiny. Já se mohl věnovat tréninku, hubnutí, soustředit na duel. Pohřeb byl ve stejný den jako vážení, tedy v pátek před duelem s Řehákem.
Předpokládám, že do zápasu jsi šel i pro to, abys uctil tátu? Že to vítězství bylo pro něj?
V pátek mi na pohřbu moje maminka řekla, že jí je jedno, jak zaboxuji, ale hlavně ať si to užiji a neudělám ostudu. Totéž jsem slyšel od své přítelkyně i nevlastní mamky. A to mi stačilo. Chtěl jsem udělat radost všem, podat skvělý výkon a na výsledku tolik nezáleželo.
Mezi profíky jsi přišel už v roce 2011. Co ti profesionální kariéra boxera dala? A co vzala?
5. Profi mě naučilo, že bez každodenní dřiny a odříkání to nejde. A že člověka limituje jenom vlastní já. Projel jsem hodně zemi. Hodně míst. Užil jsem si skvělé zážitky. Myslím, že kromě jednoho zápasu v Anglii jsem předvedl kvalitní výkony. A s tím jsem asi nejvíce spokojený. A co mi vzala? Vzala mi iluze o tom, že i po čtyřicítce to půjde tak jako ve dvaceti, že budu boxovat mistrovské pásy. I teď mám ale v plánu boxovat každý den. Jen už prostě ne v té krajnosti a v přípravě na zápasy. Jen pro zdraví a pro radost.
Sluneta je pro tvoji kariéru celkově hodně zajímavé místo, že? Exhibice s Konečný, duel s Radkem Linkou o česká titul, teď rozlučka...
Je to tak. Každý z těch zápasu byl specifický. Ale pokaždé jsem šel proti člověku z Ústí, takže publikum bylo velmi nepřátelské. S Lukášem jsem věděl, že nemám šanci, ale chtěl jsem si pro sebe dokázat, že s ním vydržím ty tři kola. Pro mě to byl vždy pan boxer. A zůstane pan boxer. S Radkem jsem byl brány jako outsider, ale myslím, že jsem všechny překvapil. K tomu závěru se nechci moc vyjadřovat. Jen ti řeknu tolik, že bych se dnes zachoval stejně. A sobotní duel, i když jsem byl podle bookmakerů, tak jsem nad ním takto vůbec nepřemýšlel. A musím říct, že tentokrát mne mile překvapilo publikum. Lidé mi dokonce tleskali. Na tu halu budu rád vzpomínat.
Co budeš dělat dál? Čemu se hodláš věnovat?
Otevřel jsem si vlastní tělocvičnu a školu boxu (BC Rebel). Už mám za sebou se svými svěřenci i pár úspěchů na republikových šampionátech. Chci se věnovat hlavně mládeží, sám sebe bych pak chtěl rozvíjet v bojovém umění Jeet Kune Do. A také bych chtěl zkusit nějaký závod v překážkových bězích. Nudit se rozhodně nebudu.
