ÚSTÍ NAD LABEM – V sobotu večer se doma v ústecké Slunetě postaví dosud životní výzvě. Stále teprve dvacetiletý obr Tomáš Šálek (9-0, 7 KO) se postaví o šestnáct let staršímu českému šampionovi těžké váhy Pavlu Šourovi (10-1, 6 KO). „Beru to jako dosud životní zápas. Dám do toho všechno,“ říká český boxerský talent, který ale vždy nebyl tím obávaným obrem jako nyní...
Do třinácti let žil s rodiči a starším bratrem v Knínici, vesnici vzdálené zhruba dvacet kilometrů od Ústí nad Labem. Spokojené dospívání? Jak se to vezme. „Byl jsem malé, tlusté dítě, takže celkem ideální cíl šikany od starších kluků,“ přibližuje své dětství nyní téměř dvoumetrový a 110kilový pořízek.
Pořízek, o kterém i jeden z jeho soupeřů v amatérském ringu, Daniel Táborský, prohlásil: „Hodně mě štvalo, když mi tenhle sedmnáctiletý kluk vyprávěl na soustředění, kolik zvedne na benchpress. A bylo to více než jsem dokázal já. A to jsme byli podobně těžší a já o pět let starší.“
„Posilovna mne vždycky lákala,“ vypráví Šálek. Právě v ní začala před vstupem do osmé třídy základní školy jeho proměna. „Myslím, že za to léto jsem se hodně spravil, bylo to na mne znát. Ale je také pravda, že starší kluci, kteří mne šikanovali, už na škole nebyli,“ vzpomíná mladík, který zároveň přiznává, že také on sám nebyl žádným svatouškem: „Bylo snadné mne navést k nějaké lotrovině. Ale většinou to bylo v rámci třídy. Od osmičky jsem se ale hodně zklidnil.“
Roli v tom sehrál ještě jeden faktor. Těžká rodinná zkouška. Šálkovi totiž ve třinácti zemřel na rakovinu otec. „Hodně mne to poznamenalo a ovlivnilo,“ přiznává s odstupem času.
S maminkou se proto o další půl rok později přestěhovali do Ústí, kde zamířil vyzkoušet boxerské tréninky pod vedením zkušených bardů Araika Šachbazjana a Konstantina Flachbarta. Pokud čekáte už nyní nějaký velký happy-end, pak marně.
„Začal jsem v lednu 2013 a celý rok mi to vůbec nešlo. V září jsem měl sparing s tehdejším seniorským reprezentantem Rudou Helešicem a dostal jsem strašně naloženo. Až tak, že jsem přestal chodit a vrátil se zpět k posilování. Vrátil jsem se až v lednu 2014, když jsem si řekl, že to zkusím, i kdybych měl trénovat jen jednou týdně,“ říká bijec, který jako první zkusil kickbox. U toho ale vydržel jen tři měsíce, nebavil ho.
Pravou lásku našel až u boxu. Byť až po zmíněné těžké roční zkoušce. „Najednou mi to ale začalo jít. Trenéři mne vyvezli na první Oblast, šel jsem boxovat váhu nad 80 kilogramů, vážil jsem ale už nějakých 95 kg, soupeř byl sice zkušenější, ale menší. Skončilo to knockoutem v prvním kole,“ nabízí určitou podobnost s jistým Mikem Tysonem, který měl v jeho věku stejné dispozice.
„Mými vzory jsou ale Kličkové, hlavně Vladimir. A teď k nim přibyl Anthony Joshua,“ připomíná rodák z Neratovic. Mimochodem, slavní Ukrajinci v dětství pobývali s otcem, vojákem z povolání, v tehdejším Československu. A ze základny v Mimoni je to vzdušnou čarou zhruba 65 km jak do Ústí, tak do Šálkova rodiště...
Ale zpět do roku 2014 a boxerského vzestupu mladíka, který na škole hrával florbal, baví ho také fotbal a možná poněkud překvapivě byl jeho prvním sportem badminton, kterému se věnuje dosud.
Po zmíněném oblastním kole zamířil Šálek v polovině února na domácí šampionát kadetů. V prvním kole opět narazil na Ondřeje Benedu. Výsledek? Asi nepřekvapí, že opět rychlý knockout. Stejně jako v semifinále proti Janu Grundzovi. Ve finále tak stanul proti podobně rostlému a daleko zkušenějšímu reprezentantovi Nikolasi Stojkovi.
Padl ve druhém kole, když zápas vzdal. „Odešla mi kondice, nešlo,“ přiznává bez obalu. Zlom jako v případě sparingu s Helešicem ale už nepřišel. Tedy ten negativní.
Naopak, Šálek se postupně probil do reprezentace, sbíral domácí vavříny, vycestoval na mládežnické mistrovství Evropy i světa. To už pod vedením Vasila Larionova.
A byť na druhém zmíněném turnaji vypadl v listopadu 2016 po diskvalifikaci s pozdějším vicemistrem světa Giorgim Chigladzem, o dva týdny později si spravil náladu na seniorském republikovém šampionátu, kde přidal k juniorskému titulu i ten mezi muži. Během jednoho kalendářního roku!
Už v Brandýse nad Labem byl pod lupou německé stáje SES Boxing a Lukáše Konečného. O pět měsíců později po menších rozbrojích mezi amatérskou asociací a ČUBP už absolvoval svůj profesionální debut proti bosenskému bijci Elvisi Smajloviči. Výsledek? Knockoutový triumf ve třetím kole.
„Rozhodně toho přesunu nelituji, udělal jsem dobře,“ usmívá se vyučený autoelektrikář a brzo také elektrikář (nadstavbu v jeho oboru po dokončení neotevřeli, tak se Šálek vrhl na druhý obor a maturitní nadstavba by jej měla čekat od letošního podzimu), který v amatérech stihl na sedmdesát zápasů. „A bylo by jich více, jenže jeden rok jsem jezdil po Oblastech marně, nebyli soupeři. Párkrát se mi to stalo také v extralize.“
V sobotu večer soupeře mít bude. Dle vlastních slov toho nejtěžší v dosavadní kariéře. „Jasně, že si na něj věřím. Pokud si nevěříš, nemůžeš dělat tento sport. Ale hlavně mi věří lidé kolem mě a můj trenér Lukáš Konečný. Hodlám tam nechat všechno. A buďto to vyjde, nebo ne. Nemám, co ztratit,“ říká odhodlaně a zároveň přiznává, že i tentokrát bude nervózní. „Ale po prvním kole to opadne. Tomu věřím.“
Stejně tak věří tomu, že právě tento duel mu může ukázat další směřování kariéry. Zda už je připraven na kvalitní soupeře na mezinárodní scéně a může se pomalu vydat po stopách stájového kolegy Toma Schwarze, kterého ve čtyřiadvaceti letech čeká v červnu duel v Las Vegas proti Tysonu Furymu, nebo má ještě čas.
„Pavla řadím do širší evropské špičky, je to kvalitní soupeř. A vlastně má podobně otravný a nepříjemný styl jako Fury. Tak uvidíme, jestli to vyjde, nebo ne. Vždycky jsou dvě možnosti,“ dodává a jeho dosavadní životní příběh budiž důkazem.
Před necelými šesti lety se mohl Šálek zlomit po nakládačce od tehdejší tuzemské špičky Rudolfa Helešice, nyní stojí krůček od toho, aby k triumfu na Memoriálu Julia Tormy a republikovým pásům mezi juniory i muži přidal také ten profesionální.
