PRAHA – Snila o účasti na olympiádě, místo toho přišel kolaps a vystřízlivění. Osud trojnásobné české amatérské šampionky Lenky Kardové ukazuje krutou realitu. Naděje domácího ringu jsou často opuštěné, bez podpory systému, který by fungoval. Jednička váhy do 54 kg doplatila na shazování před olympijskou kvalifikací, kde měla startovat v limitu do 51 kg. Když před rokem zkolabovala, rozhodla se přejít k profesionálům.
Jak prozrazuje v následujícím rozhovoru, udělala to i proto, aby byla víc pánem svého osudu.
Zkolabovat na tréninku před olympijskou kvalifikací, které jste podřídila dlouhé měsíce, musí být pořádná rána pro tělo i psychiku. Co se vám přesně stalo?
Selhal mi organismus. Na tréninku se mi udělalo špatně, ignorovala jsem to, navíc jsem byla navlečená, aby šla váha dolů. Najednou mi přestaly fungovat ruce, nemohla jsem je ani zvednout, podlomily se mi nohy, spadla na bok a vůbec se nemohla hýbat. Hlava mi ale jela naplno, musela jsem mít zavřené oči, jinak mi bylo hrozně špatně. Odvezla mě sanitka a byla jsem úplně v háji.
Jak dlouho jste se z toho dávala dohromady?
Moje tělo bylo rozhozené. Vůbec jsem netrénovala a pak navíc dostala streptokoka. První další kontakt s boxem byl až v červenci.
Myslíte, že s odstupem času bylo na vině shazování váhy?
Moje tělo to nedalo, normálně vážím kolem 58 kil a nejsem žádný tlusťoch, na testech jsem měla nadbytek svalové hmoty. Jenže olympijské váhy jsou jen 51 a 60, na tu vyšší jsem moc lehká. Ty holky jsou tam velké a mají normálně třeba 65 kilo. Jsem takový mezistupeň a chyběla mi meziváha. Zjistila jsem dost drsným způsobem, že holt nejsem ani na tu 51. Nejsem na to stavěná, odmala jsem dřela s rodiči na farmě v Miličíně, protože pracují v ZOO Praha a starají se o transporty koní Převalského do Mongolska. Odmala jsem pracovala a do toho hodně sportovala, jsem spíš mohutnější a pomalu jsem rostla.
Byl kolaps spouštěcím mechanismem, po kterém jste se rozhodla zkusit profibox?
Asi taky, olympijský sen padnul, žila jsem pro to dva roky, šance byla celkem dobrá, pokud bych v kvalifikaci měla štěstí na los, stačilo mi vyhrát třeba jen dva zápasy, chtěla jsem to minimálně zkusit a obětovala jsem tomu hodně času i financí. Osobní život nevyjímaje. A dopadlo to tak, že jsem ani neměla šanci se o to poprat. Přitom jsem byla zpátky v ringu už v září a od října do listopadu jsem měla šest zápasů a bavilo mě to.
To musela být po předchozích problémech pro tělo velká zátěž. Jak jste to zvládla?
První zápas jsem vyhrála, druhý prohrála. Kvůli zdraví jsem nehodlala shazovat váhu a šla jsem v kategorii do 57 kil s mistryní Ruska. Hned potom přišlo mistrovství Evropy, kde jsem dostala Finku a ten den to nebylo ono. Prohrála jsem, nebyl to špatný zápas, ale naštvalo mě to. Tak jsem se sebrala a jela ze šampionátu autobusem domů ze Sofie do Prahy. Nechtěla jsem se ale nechat zlomit prohrou, tak jsem šla hned po příjezdu boxovat u nás v Klokočově, kde jsem porazila mistryni Polska. To mě nakoplo a pak jsem vyhrála domácí šampionát.
Což se vám povedlo potřetí v kariéře. Proč tím ale vaše amatérská kariéra skončila?
Dost jsem o tom přemýšlela a neviděla důvody, proč zůstávat. V Čechách nemůžete dělat jako amatérský boxer jen sport. V Praze vám nikdo nedá peníze na to, abyste zaplatili nájem a mohli jen trénovat, dobře se stravovat a odpočívat. To vyjde minimálně na dvacet tisíc, tedy pokud se uskromníte. Já takhle v sedmadvaceti letech žít nechtěla. Mám hypotéku, musím pracovat i sportovat a coby amatér musíte být kvůli turnajům pořád připraven. V profi si naopak člověk může dát kvůli práci nebo jiným povinnostem pár týdnů pauzu, aby si vyřešil osobní věci.
Jste další v dlouhé řadě, kdo přestal v českém amatérském boxu vidět budoucnost. Čím to?
Člověk se moc nemá o co opřít. Na turnajích jsem v poslední době potkávala vyzápasené a připravené holky, které byly rozjeté díky odpovídajícím podmínkám pro trénink. Já mám super trenéra Míťu Soukupa, ale lezla jsem na soupeřky jen z tréninku v Čechách. Když to srovnám třeba s Martinou Schmoranzovou, která má tři bronzy z mistrovství Evropy, tak ona udělala úspěchy a jako zaměstnanec ministerstva vnitra se uživí. Já měla také základní podporu po dobu jednoho roku, ale musím říct, že mě to svazovalo a nic jsem za tu dobu nepředvedla.
Hodně vašich předchůdců odcházelo z amatérů do profiringu, protože ztratili motivaci. Je to i váš případ?
To je další věc. Kdybych neměla za zády své trenéry, vykašlu se na amatéry už dávno. Míťa Soukup, Daniel Hejret, Oskar Lakomý, Jan Jankovič. Jim jsem vždy věřila, ale pokud jdete na vrcholnou akci do zápasu s někým úplně jiným, s trenérem, proti kterému sice lidsky vůbec nic nemáte, ale vzájemně se neznáte, tak chybí za prvé radost a za druhé jistota. Mnohem víc jsem si užívala zápasy na oblastní lize, kde jsem měla domluveny mezinárodní soupeřky a v rohu mi stály Míťa a Oskar. Možná to zní hrozně, ale pro mě je to důležité. Já chtěla po kolapsu úplně skončit, ale to jsem přehodnotila. Zjistila jsem ale, že už nechci být amatérka.
Upínáte se na to, že profibox bude lepší?
Boxeři od Míti Soukupa jsou spíš takoví siloví bejci, včetně mě. Ve čtvrtém kola jsem vždy měla nad soupeřkami výhodu. To by mi mohlo pomáhat i v profi. V amatérech jsem měla třeba deset zápasů za rok, teď bude záležet na promotérovi.
Jaké máte jako profesionálka cíle?
První věc je mít promotéra, jednám se zavedenou stájí a chtěla bych se s ní postupně posouvat nahoru, cílem je jednou mít nějaký zápas o titul. Těším se i na jinou přípravu, ale hlavní důvod změny je fakt, že chci, aby mě box zase těšil, abych se mohla v klidu připravit se svými trenéry a měla i nějakou finanční jistotu. Na profi se líp lákají sponzoři. V amatérech jste každému ukradení. A to nemluvím jen o penězích. Osobně mě baví víc boxovat v Čechách než někde na turnaji v Bulharsku.
Na druhu stranu. Amatéři mají systém turnajů zakončený vrcholnými soutěžemi, profibox je zamotaný byznys.
S výjimkou olympiády jsem na těch vrcholných akcích byla a vím, o čem to je. Nechci blbě naletět, ale myslím, že profibox v Čechách nabízí větší možnosti a už nechci čekat.
Je to i tím, že nyní táhnou profesionální scénu Lucie Sedláčková a Fabiana Bytyqi?
Díky holkám to docela vykouklo. Myslím si, že díky nim můžou líp vykouknout i ostatní, ale já si to chci vybojovat sama. Doufám, že mi moje příští stáj, se kterou jednám, umožní kráčet v jejich stopách. Nechci ale ještě říkat nic konkrétního. Zájem ale o mě snad zatím je.
Se Sedláčkovou a Bytyqi jste měla možnost několikrát trénovat. Napovědělo vám to něco o možnostech v profiringu?
Fabča je lehoučká a trénovala jsem s ní ještě v amatérech, Lucka je zase větší a těžší než já, má jiný styl, ale nespárovalo se mi s ní špatně. Beru profíky jako poslední lano. Buď se chytím, nebo časem zkusím i thajský box a MMA. V amatérech bych si jiné sporty vyzkoušet nemohla a přiznám se, že mi ta možnost chyběla.
