PRAHA – Sobotní večer patřil galavečeru profesionálního boxu v ústecké Slunetě. Co ukázal? Zajímavé bitvy a také mnoho dalšího...
Zaplněná aréně, parádní souboje, emoce i krev. To vše v jednom šestihodinovém balení. Myslím, že v tomto ohledu nelze galavečeru Boxing Live nic vytknout.
Fanoušci byli po celou akci skvělí (většina dorazila už na první duel), boxeři až na dvě výjimky – Filipa Grznára (kterého ale já osobně za boxera ani nepověžuji) a Adnana Redzoviče – se rvali jako lvi.
Z tohoto pohledu byl dle mého zápasem večera ten mezi Stanislavem Eschnerem a Reném Molíkem. Šest kol tvrdé i technické bitvy, kdy to až do posledního gongu „smrdělo“ knockoutem na jedné, či druhé straně. Prostě řežba, která vás musí bavit. Slavil Eschner, dle mého zaslouženě, když vyhrál čtyři ze šesti kol. Ale Molík se rozhodně nemá zač stydět.
Samozřejmě nevíce fanoušků dorazilo a bylo zvědavo na dvě titulové bitvy s českým obsazením.
V té první se proti sobě postavily Fabiana Bytyqi a Maria Soledad Vargasová. Moje osobní hodnocení? Na první dobrou z pod ringu jsem viděl o jedno kolo vyhrát Mexičanku, která předvedla neskutečný nástup do zápasu a tempo nakonec dokázala udržet až do konce.
Fabiana se snažila, byly tam chyby, ale bojovala. Až do konce. Poslední, desáté kolo, kterým si nakonec u bodových zachránila remízu, bylo fantastické. Jedno z nejlepších, které jsem na českém území viděl.
Co říct k remízovému verdiktu?
Za a) na sociálních sítích se okamžitě strhla bouře. Bouře, která se opřela především do Bytyqi. Je velká škoda, že samozvaní experti tak trochu zapomínají na skutečnost, že boxer v ringu skutečně neboduje. Nesedí pod ním. Jediný způsob, jak rozhodčí ovlivňuje, je jeho výkon mezi šestnácti provazy.
Škoda, že na to zapomínají často i ti, kteří sami uvnitř něj ve světle ramp stáli. Stejně jako zapomínají na to, jak si sem tam postěžují na skutečnost, že na půdě soupeře se těžko vyhrává. A že kdyby boxovali doma...
To se nyní poštěstilo Fabianě Bytyqi. Mexická strana souhlasila s trojicí českých bodových (původně měl být jeden z Polska, ten ale nedorazil, což ale nebyl situace zaviněná pořadateli, ale WBC), přijela na sever Čech, Vargasová neboxuje týden, aby nevěděla, co to znamená. Stejně tak všichni ví, že box je v první řadě byznys, že domácí má vždy určitou výhodu, zvláště, když je v pozici šampiona/ky.
Česká boxerka toto vše měla na své straně. V úvodních kolech sice měla se soupeřkou problémy, postupně se ale dokázala s nepříjemnou Mexičankou popasovat. Remíza? Pro vyzývatelku přísná, ale obhajitelná. Kdo chce mluvit o zářezech, tak si myslím, že skutečně v boxu a bojových sportech viděl málo a jen si teď našel důvod do české boxerky kopnout.
Přitom, jak už jsem psal před duelem, myslím si, že Bytyqi se ani zdaleka nedostává respektu, který si zaslouží. Bohužel, česká povaha je taková, že místo toho, aby si cenila úspěchů svých sportovců, spíše hledá důvody, proč závidět, nebo proč by to mělo být jinak.
Za b) vidím daleko větší problém u verdiktu skutečnost, na kterou poukazuji delší dobu. Řeči o remízových kolech v boxu, o tom, že první kolo se neboduje, jsou nesmysly. Kecy. Kdo jiný by měl rozhodnout o tom, jak kolo dopadlo, než bodový?
Jsou na to školení, jsou za to placení, je to jejich zodpovědnost. Schovávat se za remízová kola, která někteří v tomto zápase (a nejen v tomto) je prostě čirý alibismus. Viděl jsem desítky bodovacích lístků ze zámoří, západní Evropy a verdikt 10-10 jsem na nich viděl... no, spočítal bych to na prstech jedné ruky.
Co se týče hlavního střetu mezi Pavlem Šourem a Tomem Šálkem. Pro milovníka boxu to byl hodně zajímavý střet. Proč?
Za prvé se střetly dva rozdílné styly.
Za druhé mne osobně bavilo sledovat psychiku obou bijců i práci v jejich rozích. Možná proto jsem v přestávkách příliš nemluvil do přenosu, protože jsem byl jednoduše nalepený očima do jednoho, či druhého rohu.
O zranění nad okem Toma ze sparingů jsem se dozvěděl až po duelu. Nevěděl jsem, že tuto skutečnost má v hlavě už delší dobu, nejen od chvíle, kdy mu ho Pavel otevřel ve druhé polovině prvního kola.
Proto jsem neustále čekal na chvíli, kdy to v sobě zlomí. Kdy si řekne: „Boxuji s tím už dvě, tři, čtyři kola, stejně už na něj nevidím, lepší už to nebude, přestanu na to myslet, pojď a pořádně se tam s ním porvu“.
Nestalo se, byť Lukáš Konečný v přestávkách mezi koly dělal možné i nemožné – ještě jsem ho neslyšel svého svěřence prosit –, aby právě tento blok v Tomovi zlomil.
Jsem zvědav, co se bude dít dál. Protože tato porážka paradoxně nemusí u Toma znamenat zpomalení kariéry, ale klidně i opak. Během třiceti minut v jednom ringu s Pavlem Šourem nabral v nadsázce více zkušeností než v devíti předchozích duelech dohromady.
Pokud si je se svým týmem správně vyhodnotí, můžeme od něj již brzo vidět velké věci. A já tomu pevně věřím, potenciál v tomto dvacetiletém ústeckém „Hulkovi“ skutečně je. Nebo „Shrekovi“?
Mimochodem, jedna, nebo druhá přezdívka by se mi ostatně líbila daleko více než ta dosavadní „Mr. 100%“. A co vám?
