ÚSTÍ NAD LABEM – Má za sebou nejtěžší zápas kariéry. A výsledkově ho zvládla. Z ringu odešla Fabiana Bytyqi (14-0-1, 5 KO) opět coby světová šampionka WBC v atomové váze, když díky závěrečným kolům dokázala urvat proti bojovné Mexičance Marii Soledad Vargasové (12-3-1, 1 KO) remízový výsledek.
„Musím říct, že mi hodně pomohli fanoušci. Tentokrát jsem je opravdu slyšela, bylo úžasné, jak v hale povzbuzovali,“ svěřila se dva dny po duelu v rozhovoru pro Profiboxing.cz třiadvacetiletá ústecká boxerka. Jinak ale příliš spokojená nebyla, věděla, že nepodala ideální výkon.
Kritické hlasy na sociálních sítích ale neřeší: „Kdyby to byla alespoň konstruktivní kritika, ale někteří, kteří se schovají za falešné profily, jsou schopni napsat fakt nechutnosti. Ale co, už jsem si zvykla. Jsme v České republice, když vyhraješ, máš slabého soupeře, když remizuješ, měls prohrát, když prohraješ, tak rovnou skončit.“
Začneme něčím pozitivním, jak chutnaly pozápasové donuty, byť tentokrát nebyly vítězné?
Nakonec mi je přivezla stejná kamarádka, jako vždycky, vzali to z dovolené přes Prahu. Takže v tomto se nic neměnilo. A chutnaly stejně. Jako vždycky. (úsměv)
Když se vrátíme tedy k zápasu. Na rovinu – překvapila tě soupeřka?
Něco podobného jsme čekali, ale překvapila mne tou výdrží. Ale něco podobného jsem asi čekala.
Je pravda, že to chvílemi vypadalo, že odpadne, a ona se najednou znovu nakopla...
Přesně tak, v rohu jsme si říkali, že odchází, bude to dobré, začalo kolo a ona byla svěží, jako nová.
Plán držet si ji na přední ruce vzal rychle za své, že?
V každém kole jsme střídali taktiku, nějak jsme nemohli přijít na to, co by na ni mohlo platit nejlépe.
Nemohla to být ta „rvačka“, co jsi předvedla v posledním kole?
Přesně tak, shodli jsme se po zápase na tom, že jsem to měla pustit dříve. Nechtěli jsme se celý zápas rvát, ale asi to byla ta nejlepší taktika.
To, že jsi do rvačky nešla dříve, nemohlo to být způsobené tím, že by ses bála? Že by měla příliš tvrdý úder?
Tvrdý úder, tvrdý úder. Pocitově jsem to v ringu ale tak neměla. V šestém kole jsem pocítila jeden spodek, jinak nic. Ani na hlavu, tak jsem nebyla ani jednou otřesená. Nebylo to nic, co by mne ohrožovalo. Takže v tomto problém určitě nebyl. Co se týče úderu, tak ta první tanzanská soupeřka i Ruska byly úderově silnější.
Takže strach z rvačky jsi neměla?
Neměla. Řídila jsem se rady trenéra. Holt na to došlo až v posledním kole, kdy jsem si řekla, že jsem už neměla co ztratit, že do toho šlápnu.
Tentokrát jsme veřejně nevěděli body, vy ano?
Ano, po čtvrtém a po sedmém kole. A popravdě si pamatuji jen po čtvrtém.
Tam to údajně bylo na remízu...
Ano, je to tak. První kolo pro ni, druhé pro mě, třetí pro ni, čtvrté pro mě.
A jaký ty osobně jsi z toho měla jaký pocit? Protože i Lukáš (Konečný, trenér) po čtvrtém kole říkal, že si počkáte na body, ale že nejspíše prohráváš...
Nebyli jsme překvapeni, že to tak bylo. Sice tam nevycházely věci, které jsme chtěli dělat, ale nevím... fakt nevím.
Zeptám se trošku jinak: člověk, když stojí v ringu, tak ví, jestli vyhrál, prohrál, bylo to vyrovnané. Když jsi šla na vyhlášení, věřila si sama v sobě, že by to mohlo stačit na vítězství, nebo remízu?
Já jsem tak nějak podvědomě počítala s remízou. Snažila jsem se urvat závěr, aby bylo vidět, že ten zápas nezahazuji, nevzdávám, ale její výkon mi nepřišel dostatečný na to, aby si mohla ten pás odvést. Nepřišlo mi, že mne tak přejela, aby si zasloužila ten titul z pozice vyzývatelky na půdě soupeřky.
Ptám se i kvůli tomu, jak ses tvářila. Nevypadalo to, že bys byla úplně přesvědčená o tom, že by to mohlo dopadnout...
O to nejde, spíše o to, že jsem nebyla spokojená s tím, že jsem na ni nedokázala vymyslet taktiku, abych jasně dominovala. Že tam prostě něco furt chybělo. Když víš, že jsi vyhrál všechna kola, tak se cítíš jinak. Cítila jsem, že to nebylo ode mne stoprocentní.
Na vítězství ses necítila?
Upřímně, opravdu jsem to cítila, že to dopadne remízou. Jak to nakonec dopadlo. Že se to přelévalo, že byla silovější, trefovala spodky, mně tam procházely ty přímky.
Když jsi zmínila ty spodky – nebylo by od věci si je přece jen trošku více hlídat? Protože jsou to čisté údery, které jsou vidět.
Ono je to těžké, protože jak jsou maličké, tak jim to tam prochází, a já v tu chvíli neřeším to, že se to boduje, ale zajímá mě, jestli to cítím, nebo ne. A zatím ne.
Budeš s tím něco dělat? Minimálně do odvety s Vargasovou?
Určitě, pokud se potkáme znovu, tak vše, o čem si povídáme, budu muset zohlednit.
Ty sama jsi s odvetou smířena?
Počítám s ní. Myslím, že si ji zaslouží. A potřebuji ji také já, abych si to v sobě uzavřela. Nemám s ní problém, připravím se a ukážu, že ten pás patří mně právem.
Nemáš problém s cestováním? Do Německa, nebo i do Mexika?
Tohle nechávám na svém týmu. Co mi řeknou, to udělám, tam pojedu zápasit. Samozřejmě budu ráda, když budu moct boxovat doma, ale pokud bude muset jet ven, nemám s tím problém.
Mimochodem, jak ty vnímáš komentáře na sociálních sítích, mimo jiné hlavně, které ti de facto dávají za vinu, jak to dopadlo bodově?
Nechápu to, já nerozhoduji o výsledku, rozhoduji o něm svým výkonem v ringu, nijak jinak. Ale jsem na to připravená, jsme v České republice a tady, když vyhraješ, tak jsi měl slabého soupeře, když remizuješ, tak jsi měl prohrát, a když prohraješ, tak by ses na to měl vykašlat. Jsem s tím smířena, jen se nad tím mohu pousmát, vždycky si řeknu, že ty lidi mají stejnou možnost jako já, mohou se zvednout z gauče a něco dokázat.
Každopádně některé komentáře přilétly také z bojové scény...
Je to jejich názor, jejich věc. Mohu si to maximálně přečíst, popřemýšlet, ale pro mě se nic nemění, budu se pořád připravovat na zápasy tak, jako dosud.
A byl někdo, kdo tě zkritizoval i do očí?
Ani jeden člověk mi to nebyl říct do očí. Jestli mi přišla jedna jediná zpráva na facebooku, tak je to hodně. Ostatní jen do komentářů a ideálně ještě z falešných profilů. A napíšou to tak v hnusné podobě, že ani nevím, co na to mám říct.
Nepřijde ti to ale trošku škoda? Jasně, chápu, že se to snažíš neřešit, ale boxuješ o prestižní pásy, bylas loni v elitní dvacítce Sportovce roku ČR, přesto furt tady musíš někomu něco dokazovat a de facto za hranicemi si tě váží daleko více...
To rozhodně, od chvíle, co jsem byla na konferenci WBC na Filipínách, tak mi odsud neustále píšou, zda o mne mohou něco sepsat, stejně jako Albánci, ale tady? Neřeším to, nemám, komu co dokazovat. Tak trochu to už vzdávám. Ten sport dělám pro to, že mne baví, že ho miluji, že mne živí. A něco podobného mne zastavit nemůže.
Neovlivňuje tě to negativně?
Ne, měla jsem ze začátku snahy něco ostatním dokázat, ale už na to seru! (s úsměvem se omlouvá za vulgarismus) Pořád stojí většina lidí při mně, většina mi fandí a přeje, ti jsou pro mě důležitější. Ten negativismus neřeším, to mi stejně nic nedá. Víš, kdyby ti, o kterých se bavíme, napsali konstruktivní kritiku, mohli jsme se o tom pobavit, ale takhle?!
Rozumím. Jaké jsou nejbližší plány Fabiany Bytyqi?
Chvilku mám volno, ale samozřejmě už se chci brzo hýbat a vrátit se zase do tréninku. Takže tak ve středu už zase zpět. (rozhovor vznikal v pondělí) Zaměřím se na doplňkové věci, běhání a až SES naplánuje další zápas, tak začne ostřejší příprava.
Jak jsou pro tebe doplňkové věci důležité? Lukáš je na běhání pes, vás do toho tlačí taktéž, a je pravda, že kondičně vypadáš v každém zápase skvěle...
Co se týče tohoto, tak to je úplně super. Všem říkám, že fyzičku prostě dělám běháním, běháním a běháním. Zkoušela jsem různé způsoby, ale nikdy jsem na tom nebyla kondičně tak dobře jako nyní. Pro mě je to zároveň zaměstnání mozku, protože mezi zápasy se de facto nic neděje a já mám ráda, když si mohu stanovit nějaké cíle, na něco se připravovat. Nyní vím, že budou nějaké závody, takže chci naběhat, abych utrhla nějakou medaili i na nich.
Takže soutěžíš i na trati?
Ráda soutěžím. Když jdu na nějaký závod, tak si to nejdu jen tak odběhnout, ale chci se co nejlépe umístit.
